pátek 1. ledna 2016

Rok 2015 ve všeobecné retrospektivě

Rok 2015 je minulostí a ono přeci jenom není tak úplně od věci zavzpomínat a popřemýšlet nad tím, co že se to všechno událo. Alespoň na té personální rovině osobních zájmů. Svět obecně se nachází v poněkud bídném rozpoložení, neboť problémů je tak nějak všude dost, i když se umí výrazně lišit podobou i podstatou.

Hry

Poslední rok pro mě znamenal fakticky návrat k trochu zapálenějšímu hraní. Znovu jsem si odehrál čtveřici základních Soniců (1, 2, 3, &Knuckles) a celkově si osvěžil spoustu zážitků. Mimoto jsem vstoupil do rozsáhlého světa Zelda her a stihl si jich zahrát celkem dost, o čemž jsem se už jednou rozepisoval (tady). Od srpna jsem stihl přidat další zářezy jako druhou Zeldu pro Famicom a v poslední době Tri Force Heroes, kteří mi ovšem přijdou spíše frustrující a sic ideově nadějní, tak ve výsledku nedopracovaní. Titul představuje další počin pro více hráčů, tentokrát však v trochu jiném duchu než Four Swords série. Žel online konektivita není devízou Nintenda. Hraní je spíše otravné než zábavné, i když hodně záleží na tom, s kým vás hra spáruje. Povedlo se mi narazit na fajn společníky, avšak většinou spíše naopak. Vložený mód hry pro jednoho je k uzoufání, i když jsem absolovoval alespoň ty úrovně, které jsem neprošel v multiplayeru.

Na starším DS jsem po letech našel uloženou pozici Dragon Quest V a dokopal ji do zdárného konce, k čemuž stejně příliš nezbývalo. Draqon Questy pro mne představují dokonalé ztvárnění JRPG jako kostry základních herních mechanismů a principů pro vyprávění pohádek. Pětka se pak řadí k tomu nejlepšímu, s čím jsem měl u této série čest. Vzpomínání ještě nekončilo, jelikož jsem na PSP našel uloženou pozici u Final Fantasy VII. Někde v polovině prvního disku, takže nic moc. Hlemýždím tempem jsem se stihl dostat na konec disku druhého a letos už to snad konečně dokopu do konce. Konečně jsem si zahrál Half-life od začátku do konce (plus datadisky paralelního vyprávění k prvnímu dílu) a byl jsem unesen. Do pokračování se zatím nehrnu, ale časem i na to dojde. Můj pokus o pořízení fyzické kopie mlátičky Dragon Ball Z: Extreme Butóden poměrně komicky selhal a pořád se nemůžu rozhodnout, jestli si ji nepořídit alespoň digitálně. Demo mě bavilo a hodně se mi líbí pixel-art.


Rok 2016 pro mě herně vypadá lákavě. Na 3DS se neodvratně řítí nový Fire Emblem, i když v Evropě pořád nevíme, v jaké podobě se těch různorodých verzí vlastně dočkáme. Snad dostaneme speciální edici, jako na západnějším západě kolegové Amíci, kteří mají možnost v jednom paklíku zakoupit obě verze hry i s dodatkem a knihou s ilustracemi k tomu jako bonus. Vyšší cena by mě neodradila. Následuje Hyrule Warriors Legends, do něhož půjdu kvůli té legraci. V tomto případě mě evropská limitovaná edice moc nezajímá, neb mi přijde ohyzdná. Square Enix se konečně po letech pobízení podvolil a přinese nám na 3DS předělávky Dragon Quest VII a VIII. První v létě, druhý na konci roku. Děkuji.

Asi tři čtvrtiny roku si chci pořídit domácí konzoli, jenomže Nintendo mi to příliš neusnadňuje. Chtěl jsem jít do Wii U, předně kvůli Zelda hrám. Jenomže do toho tahle společnost oznámila-neoznámila NX a já zase nemám ponětí, co si z toho odnést. V případně nějaké solidní vize pro NX bych šel do toho; pokud půjde o další šílenost, pak bych vzal Wii U, jelikož ty velké Zelda hry (Wind Waker, Twilight Princess, Skyward Sword, Zelda U) si zahrát vážně chci. Ale očkem šilhám i po PS4, které se začíná blýskat zajímavými tituly. Pořizovat obě nebo snad všechny tři konzole pro mě nemá cenu vzhledem k tomu, že bych na ně stejně neměl čas. Příští rok bych se chtěl taky pustit do prvního Metal Gear Solid.

Knihy

Četl jsem hromadu knih, sic většina z nich nebyla z pohledu populární tvorby nijak zajímavá. To ovšem neznamená, že nešlo o skvělé a fascinující kousky. Jenom většina z nich byla filosofická pojednání, dobové ekonomické studie, historické spisy, dějepisné záznamy a studium strukturální analýzy vyprávěcích médií. Tradičně prokládané hromadou staroseverské literatury. Co se populárního čtiva týče, mnoho toho nebylo. Vesmír z ničeho od Krausse mi přišel čtivý, ale ve svém rozsahu zbytečně rozmáchlý na tak drobnou knihu. Z krásné literatury jsem přečetl druhý svazek fascinujících povídek od autora jménem Jorge Luis Borges. Následoval otřesný Milionář z chatrče. Poté Tanec s draky, ze stále nudnější a nudnější ságy. Naopak velice zábavnou militaristickou fantastikou se ukazuje být Eriksonova Malazská kniha padlých, od níž jsem přečetl Vzpomínky ledu (3. díl), Dóm řetězů (4. díl) a Půlnoční vlny (5. díl). Příští rok navážu dalšími knihami z tohoto světa. Také se mi podařilo přečíst Genocidal Organ a Harmony od Itó Keikakua, což je dvojice ambiciózních, někdy až nabubřelých, příběhů vědecké fikce od zesnulého autora. Ještě jsem přečetl Paměti pařížských katů, tedy vyprávění o rodině Sansonů, která na svém nevděčném postu prožila několik generací a její nejproslulejší člen Charles Henri Sanson byl svědkem Velké francouzské revoluce. Udělal jsem si radost i knihou Hyrule Historia, která částečně rozplétá klubko Zelda her. I když bych spíše ocenil čistokrevnou knihu ilustrací z této herní ságy.

V poslední řadě jsem pořídil první dva díly série Durarara!!, když už je Yen Press začal vydávat i ve fyzických kopiích. Jde o japonské „light novely“. Obecně u tohoto média vidím překlad „novela“ jako poměrně problematický, který je fakticky správný, avšak kontextově zcela neodpovídající. Vhodné označení japonských „light novel“ bych viděl jako „lehké čtení pro náctileté“. Zpět k Durarara!!, což je LN, takže text je pochopitelně z nějakého estetického hlediska zcela otřesný. Narita Rjógo má však celkem cit pro zábavný příběh a postavy, takže se to překousat dá. Překlad byl přijatelný. Tisková kvalita solidní, i zařazení barevných a rozkládacích stran. Co mě nemile překvapilo byla sazba textu, která byla extrémně nudná - od zvoleného fontu po celkové formátování stránek. Vzhledem k tomu, že je to text, na nějž se člověk předně dívá, v tom vidím mírný problém.

Toť můj rok v knihách. Mohlo toho být víc, avšak většina času pro četbu šla v uplynulém roce do studijních textů. Letos bych chtěl tedy pokračovat v Malazské knize padlých, dalších vydávaných dílech Durarara!!, časem i Baccano! od téhož autora, které začne Yen Press vydávat v dubnu. V březnu se zase od Viz a jeho knižní odnože Haika Soru dočkáme Legend of the Galactic Heroes - na letošek jsou plánovány dvě knihy, další pak v případě solidních prodejů. Poté budu pokračovat v další porci severských ság a islandských písemností. Dokonce jsem myslím v knihkupectví zahlédl nějaký nový výtisk sebraných islandských lživých ság, což mě překvapilo a nesmím si to nechat ujít.


Co se týče LN publikovaných v angličtině, tak jich je celkem dost a stále přibývají další. Yen Press se do toho opřel s vervou, i když vydává předně populární a z mého pohledu nezajímavé a prakticky nečitelné série. Vertical vydal Kizumonogatari: Wound Tale a Seraph of the End, které jdou však též mimo mne. Seven Seas  po digitální edici vydá také v tisku Boogiepop Phantom, do čehož bych dost možná i šel, jelikož animovaná adaptace byla dost nízko-rozpočtová, ale dějově zajímavá. Nejvíce bych však ocenil něco zcela jiného - povídky o Emanon od Kadžio Šindžiho, které obohatil kresbami Curuta Kendži. Atmosférická vyprávění o existenci putující časem od počátku života na Zemi prostupující rodem bezejmenných žen. Vzhledem k tomu, že zatím vydané LN na americkém trhu jsou, snad s výjimkou Boogiepopa, ryzí mainstream, tak některé nakladatelství mohlo začít pokukovat jiným směrem a vydat něco zajímavějšího, krásnějšího a ambicióznějšího. Snad nejde o až tak nerozumné přání.

Manga
Začátkem roku zemřel Tacumi Jošihiro; a v závěru nás opustil Mizuki Šigeru. Dva velikáni, mistři alternativních komiksů gekiga. Ale celý rok nebyl špatný. Vlastně byl celkem fajn. Berserk se dočkal šesti kapitol s pravidelnými měsíčními rozestupy. Igaraši Daisuke rozběhl svou novou sérii vycházející z jeho jednorázovky Umwelt, již publikoval v roce 2014. Takahaši Cutomu konečně dokázal nastartovat svou mangu Black-Box, kterou se snažil začít publikovat posledních šest let. Jamagiši Rjóko se poprvé představila v týdeníku Morning, kde začala vydávat příběh o Johance z Arku nazvaný Zjevení. Sakamoto Šiniči změnil působení a místo Young Jumpu teď jeho historický opus Innocent vychází ve volnějším Grand Jumpu. Panpaya vydala další skvělou jednosvazkovou sbírku bizarních příběhů nazvanou Polštářová ryba. Ašibe Júho k všeobecnému překvapení vydala další svazek jedné z nejlepších šódžo mang a sice Křišťálového draka (Crystal Dragon). Tato epizodka byla velice komická, vzhledem k tomu, že poslední svazek vyšel před nějakými osmi lety. Sám nakladatel sérii nějakou chvíli považoval za ukončenou. Čert to však vem! Jde skutečně o jednu z nejskvělejších šódžo mang a jeden z nejlepších příběhů pracujících s mytologií, jaký jsem měl tu čest číst.


Jukimura Makoto si už téměř dva roky nevzal žádný měsíc pauzu. Iwaaki Hitoši rovněž stabilizoval publikování Historie na kapitolu každé dva měsíce. Co víc, jak se před lety zmiňoval, dokončil detailní scénář dalšího kratšího příběhu a našel si pro něj kreslíře - tím se stal Muroi Daisuke. Jde o další historickou fresku, tentokráte zasazenou do Období válčících států. Venku jsou první tři kapitoly. Do čtení se dám, až kapitoly vyjdou ve svazku, což by mohlo být ještě v první třetině tohoto roku. Hajami Džun se pro tento rok odmlčel, nebo jsem alespoň nezaznamenal, že by něco vydal. Inóe Takehiko si pořád nedá říct. Hjóge mono nejspíš letos vyvrcholí. Higuči Asa jede se svým geniálním sportovním příběhem Ókiku furikabutte také stabilně kupředu, i když tady nás konec nejspíš jen tak nečeká. A tak dále, a tak dále… bylo toho příliš, než aby se dalo všechno zmínit.

Letos jsem pořídil další hromadu fyzických kopií různých mang, především šlo o vydání v angličtině a něco málo v japonštině. Co se japonských výtisků týče, dostal jsem ruce na 14. a 15. svazek Ságy o Vinlandu, 9. svazek Historie, 5. až 8. svazek „kompletní“ edice Parazita a vydaný svazek Neo Kiseidžú f, kde současné šódžo autorky publikovaly své krátké příběhy inspirované Iwaakiho mangou Kiseidžú (tedy Parazit). K mému překvapení jsou tyto dívčí interpretace a přetváření příběhu z vypravěčského i myšlenkového hlediska mnohem zajímavější k analýze než to, co se stejnou premisou předvedli jejich kolegové pro seinen měsíčník Afternoon. Hlavním tahákem celé šódžo kompilace je Nakamura Asumiko, které patří i obálka. Afternoon jsem si taktéž omakal, když jsem pořídil loňské únorové číslo, na jehož obálce byl vyobrazen Thórfinn ze Ságy o Vinlandu.

Co se těch anglických vydání týče, americká nakladatelství pobláznil Kon Satoši, takže jsme se od něj dočkali mangy Opus (technicky rok 2014), Dream Fossil (sbírka kraťasů z rané tvorby) a Seraphim: 266613336 Wings, na němž spolupracoval s Ošiim. Právě díky Ošiiho přínosu je Seraphim nezajímavějším Konovým dílem sic je fatálně nedokončený. Opus je „téměř dokončený“, ovšem po strukturální i myšlenkové stránce zapadá do tradičních vyprávěcích vzorců. Sbírka Dream Fossil je plná kraťasů a význam ji má číst pouze pokud máte v úmyslu studovat Konův umělecký vývoj.

V lednu vyšel Jaco the Galactic Patrolman; krátký a svěží návrat Torijama Akiry do vod komedie. V průběhu roku stihla vyjít kompletní Maria the Virgin Witch, taktéž komedie s živelnými postavami. Její závěr poněkud odporuje mému pohledu na svět a jeho problémy, avšak v rámci uzavřeného vyprávění mělo dané vyvrcholení smysl, pročež jej nemám problém přijmout jako odlišný pohled na věc. Viz vydali The Legend of Zelda: A Link to the Past od Išinomoriho Šótaróa, který převyprávěl děj hry, avšak několik závěrečných stránek, které kreslíř doplnil, zcela mění vyznění a dělají z pohádkového konce melancholické vystřízlivění. Viz však ne až tak všechno domyslela, předně co se týče JoJo's Bizarre Adventures série. Ke konci roku 2014 provedla masivní dotisk jednotlivých svazků třetí dějové části zvané Stardust Crusaders, načež v roce 2015 začala vydávat v luxusní edici první dvě částí. Na ty mohla logicky navázat převydáním ve stejné luxusní edici i třetí částí, čemuž nyní brání zmíněný dotisk - americký trh není tak veliký, aby vedle sebe prodejně utáhl regulérní i luxusní edici téhož.

Seven Seas začali publikovat zjevení Haven't You Heard? I'm Sakamoto, což je dosti komerčně omezená komedie z dosti malého časopisu, který vydává neveliké nakladatelství. Manga však zvítězila v několika prestižních japonských anketách, odnesla si několik cen a prodala milion výtisků na svazek. Letos v lednu v Japonsku vychází poslední čtvrtý svazek. Zpět k Viz, ta začala vydávat mangu Ultraman, za níž stojí dvojice Šimoguči a Šimizu. Tiskově hodně solidní kniha, která nezaostává dějově ani kresebně. Fascinující je především dynamické panelování, které se přibližuje největšímu géniovi v této oblasti Jasuhikovi Jošikazuovi. Ultraman je zábavné akční počtení, které s citem pomrkává na původní ultramanský televizní seriál. Kodansha USA na závěr roku vydala Die Wergelder, mangu Samury Hiroakiho. Svazek mi do ruky došel 31. prosince a zatím jsem se do něj nepustil. Na Kodansha USA (což není příliš dobré nakladatelství) je ale kvalita tisku překvapující. Solidní kvalita papíru, decentní vazba a co jsem viděl, tak ani sazba na první pohled nevypadala docela špatně. Ve stejný den mi dorazil i první omnibus Planetes od nakladatelství Dark Horse, jehož vydání je na jiné úrovni. Hodně kvalitní papír i vazba, kompletně předělaná sazba a všechny dostupné barevné stránky.


Dvě skvělé série letos ukončily svou pouť na americkém trhu. Mobile Suit Gundam: THE ORIGIN od Jasuhika Jošikazua a nakladatelství Vertical. Naprosto úžasné luxusní vydání, které má jedno z nejlepších zpracování na americkém trhu vůbec. Velice precizní a odolná pevná vazba, přemíra stránek v barvě a kompletní vytištění na křídovém papíře. Solidní překlad, sic se sazbou je to mírně horší. Dějově jde o skvělé převyprávění původního Gundam seriálu. Kresebně jde o orgasmické předvedení Jasuhikova dokonalého umu - smysl pro detail, kompozici a především panelování. Jasuhiko stojí za veškerou faktickou kresbou. K ruce měl jediného věrného asistenta, který se staral výhradně o aplikování šedých tónů. Druhým zakončeným skvostem je Showa: A History of Japan od Mizukiho Šigerua, který ve svém čtyřsvazkovém (původně osmisvazkovém) opusu odvypráví historické události éry Šowa a zároveň taktéž svůj osobní nepřikrášlený příběh. (Pro přikrášlenou verzi doporučuji doramu Gegege no njóbó, která je taktéž o Mizukiho životě, ale z pohledu jeho ženy.) Mizukiho vyprávění je informativní, jak už z hlediska historických událostí a zeměpisných reálií, tak jako sociálně-analytická studie cizí společnosti. Mizukiho osobní příběh je zase plný vyloženě tragických událostí, které však přebíjí autorova jednoduchost a nezničitelná vidina optimistu někde v dáli. Od Mizukiho letos ještě vyšla biografická tří set stránková jednorázovka Hitler, která se opět řadí k tomu nejlepšímu, co jsme si letos mohli v angličtině přečíst.

Letošek však nevypadá o mnoho hůře. Spousta sérií pokračuje; spousta začíná. Z nových přídavků půjdu do Appleseed α, které by mělo vyjít jako jednosvazkový špalek a právě proto bylo odsunuto z původně plánovaného vydání v roce 2015. Láká mě také manga zpracování knih GATE. Dark Horse nastartuje zombie horor I am a Hero. Vertical vydá jednorázovku The Gods Lie. Kodansha USA konečně využije svého přístupu do rozsáhlé knihovny nakladatelství Kódanša a vydá Queen Emeraldas od Macumota Reidžiho. Udon Entertainment vydá až příliš dlouho žádanou Rose of Versailles. Příznivci klasického šódžo vyprávění si přijdou na své, jelikož Fantagraphics ve dvou luxusních svazcích vydají Otherworld Barbara od Hagio Moto. Dark Horse vydá Miurovu jednorázovku Giganto Maxia a Seven Seas našlápne fantasy Holy Corpse Rising. Viz taky začne s vydáváním Goodnight, Punpun. Ještě jednou k Dark Horse; to si teď začalo ujíždět na omnibusech a i když se jim to miniaturní vydání Astro Boye (Tecuwan Atom) skutečně nepovedlo, tak doufám, že chystané vydání Blade of the Immortal dopadne lépe.


Následující tři série mne nechávají chladným, avšak vidím v nich příležitost pro další mangy. Americká nakladatelství se to rozhodla znovu zkusit se sportovní mangou. Yen Press vsadil na Jowamuši pedal, zatímco Viz na dvojici Kuroko no basuke a Haikjú!! Nejsem naivní, neočekávám, že se hned dočkáme geniálního Ašita no Džó, Ping Pong, nebo dokonalého Kokó no hito. Avšak vidím několik velice příjemných eventualit, které vypadají poměrně pravděpodobně. Předně mi jde o skvělé baseballové Ókiku furikabutte od kreslířky Higuči Asy, která fakticky zavedla inovaci stylu hyper-realistického ztvárnění hry v čisté sportovní manze, z níž přímo vychází například zmíněné Haikjú!!, jež je však výrazně omezeno filosofií časopisu, kde vychází - Šónen Jump. Dále tímto hyper-realistickým pojetím byly silně inspirovány například Last Inning a Giant Killing. Doufám, že se Ófuri dočkáme. Vzhledem k možnostem nakladatelství Kodansha USA přispět k obrodě sportovní mangy v angličtině, vidím právě Ófuri jako reálnou možnost - popularitou i aktuální délkou.

Byl bych schopen napsat mnohem víc, ale možná je načase trochu zpomalit a tuto část utnout. Říkal jsem si, že bych napsal několik přání, co bych chtěl vidět publikované v angličtině, ale seznam by byl až příliš dlouhý a z velké části by sestával z obskurních titulů. Zůstanu tedy u přání o Ókiku furikabutte, které má v kontextu dění na americké trhu určitý smysl.

Hraná tvorba

Letos jsem viděl celé tři filmy - The Martian, Kiseidžú a Kiseidžú kankecu-hen. V tomto ohledu jsem velice slabý. Nějak to však nemám vůli měnit. V oddělení seriálů to není o moc lepší. Podíval jsem se na brutálně humorný A Young Doctor's Notebook od BBC; obě série mohu doporučit. Mrknul na to nejlepší z Horrible Histories rovněž od BBC. The Daily Show pro mě s odchodem Stewarta skončilo. The Colbert Report skončil úplně. Jeho krátké komentáře v Late Night jsou příliš málo. Částečnou náhradou je Oliverův Last Week Tonight. Poplakal jsem nad osudem Top Gearu a zopakoval si ty nejlepší skeče Monty Pythonů.

Anime

Začátek roku stále provázelo zklamání z toho, jak se studiu MADHOUSE podařilo pokálet Parazit: Mravní zásady života. Zima však nabídla několik zajímavých produkcí. V první řadě adaptaci Džunkecu no Maria režiséra Taniguči Goróa. Ten převyprávěl příběh z předlohy vlastním způsobem; hlavní body, rozuzlení a postavy však zachoval. Ve výsledku šlo o zábavnou komedii s velice živou animací a živelnými postavami. Vedle toho se MADHOUSE ukázal, že v něm ještě vězí trocha života, když pod vedením režiséra Tačikawy Juzurua vytvořil Death Parade. Režijně solidně vedené dílo s příspěvkem několika nadaných animátorů jako je například Kodžima Takaši. Jenom zamrzí, že se nevrátila Suzuki Aja, která animovala ty nejlepší scény v Death Billiards, z něhož Death Parade vychází. Naopak zklamáním v zimě byla druhá Durarara!! série, která byla rovnou ambiciózně zafinancována pro šestatřicet epizod. Za pokračováním stojí vůbec zvláštní příběh. Sató Jumi, animační producent studia Brain's Base, které animovalo první Durarara!! sérii, chtěl pro všechno na světě sérii druhou. Vyšší hlavy však byly proti, Sató se trhnul, založil vlastní studio Šuka, přesvědčil Aniplex, ať zafinancuje další Durarara!! anime, přivedl zpět všechny členy původního týmu a zahájil produkci s úmyslem adaptovat všechny chybějící knihy z předlohy. Tady to začíná drhnout. Knih je třináct. Zatímco první čtyřiadvaceti epizodní série adaptovala knihy tři, tak na druhou sérii čítající šestatřicet epizod připadá knih deset - tedy příliš mnoho. Každá část druhé série tedy adaptuje přibližně tři knihy, čímž vzniká uspěchaný blábol. Alespoň že prvního openingu se zhostila kapela Okamoto's, která dodala výbornou garage rock píseň HEADHUNT.


(Klíčová animace - Hajaši Juki)

Na jaře se v plné síle vrátilo KjoAni a to s hudebním seriálem Hibike! Euphonium, které značí nejlepší produkci studia od Haruhi filmu, což je nějaký ten pátek zpátky. Režii vedl Išihara Tacuja a jako kreativní producentka dohlížela Jamada Naoko. Zatímco dějově šlo o standardní příběh následující zavedené vzorce, tak vizuálně se jednalo o velice příjemné překvapení. Od rozkresleného scénáře, přes režii dílčích epizod až po klíčovou animaci. Kresbu nástrojů procházel a opravoval animátor Takahaši Hirojuki a dal si záležet. Vedle Hibike! byl dalším silným jarním titulem Kekkai Sensen režisérky Macumoto Rie, která se mohla poprvé ukázat ve větší produkci (a mimo Toei Animation) a neváhala. Až na jedinou epizodu se vždy přímo podílela na tvorbě rozkresleného scénáře. Anime vznikalo u studia Bones, které vytáhlo své nejlepší animátory a přivedlo i další silná jména a nadané nováčky. Své scény animovali Nakamura Jutaka, Sató Čiharu, Bahi JD, Iwataki Satoši a o úžasně živý ending se postaral Hajaši Juki. Seriál rovnou nabídl i nejpůsobivější hudební doprovod roku, pod nímž se může podepsat Iwasaki Taisei.

V první polovině roku se urodilo i několik filmů, které stojí za to. V únoru došlo na Hana to Alice: Sacudžin džiken, do jehož tvorby se po nějakých osmi letech stagnace zapojil i úžasný animátor Iso Micuo, sic člo o rotoskopii. Film má několik fascinujících scén, ale předně ho oživují dvě hlavní postavy a jejich vzájemná interakce. Příběh dějově předchází filmu Hana to Alice od téhož režiséra a je vhodné se na něj nejdřív podívat. V témže měsíci zahájila filmová série Kidó senši Gundam: THE ORIGIN, na níž se podílí i autor původní mangy Jasuhiko Jošikazu. Nedokážu popřít kvality adaptace, avšak přijde mi zábavné, že dynamika Jasuhikova panelování v předloze natolik evokuje pohyb, že když dané scény vidím skutečně rozpohybované, tak se nějak nedostavuje úžas, který by jinak nejspíše přišel, jelikož jde o skutečně dobře odvedenou animační práci. Jasuhiko je jednoduše až příliš dobrý mangaka. V dubnu došlo na Dragon Ball: Fukkacu no F, který režíroval Jamamura Naojoši, což byla od předchozího filmu změna k lepšímu. Jamamura má cit pro kontaktní akci, což bylo hodně znát. Kromě skvělé akce bylo na filmu nejzajímavější tvůrčí rozhodnutí využít v animaci CGI modely postav a napasovat na ně v přiblížení ručně kreslené části. Nezní to moc dobře, ale provedení je překvapivě hladké. Tahle práce musela zabrat mnohem víc času, než všechno animovat čistě ručně nebo použít CGI. Někdo v týmu si opravdu musel chtít s touto zvláštní animační směskou hrát a experimentovat. A nebylo to vůbec špatné. V květnu se objevila Sarusuberi: Miss HOKUSAI, kterou jsem ještě neviděl, ale zatím vše napovídá tomu, že půjde o film roku. Snad nebudu zklamán. Květen ještě nabídl uzavření putování s Mušiši.

Zpět k televizní tvorbě. V létě se představila adaptace šódžo mangy Akagami no Širayuki-hime, kterou animovalo studio Bones v čele s režisérem Andó Masahirem. Hodně příjemné dílo, které mi přišlo mnohem sympatičtější než šódžo událost roku Ore monogatari!! Velice se mi zamlouval hlasový projev Hajami Saori v hlavní roli. Hned v první epizodě se projevil Norimicu Suzuki svou až nemožně plynulou sekvencí. Zcela z druhého konce se objevilo anime God Eater, které vychází ze stejnojmenné hry a dělalo na něm ufotable. Tato produkce byla naprosto fascinující, neboť bylo úžasné sledovat, jak se studiu rozpadá pod rukama. První epizoda se odvysílala s týdením zpožděním. Stejná situace se odehrála u dalších epizod ještě třikrát a seriál dostal odklad. Celý se znovu odvysílá teď v zimě. Zábavný byl i neustále narůstající počet režisérů animace. První epizoda začínala s jedním. Na druhé již dělali čtyři. U páté se jich sešlo sedm a poslední odvysílaná epizoda, tedy devátá, jich k dokončení potřebovala deset. Šílené; naprostý blázinec! Na druhou stranu se není čemu divit, produkce začala s nulovým předstihem, brzy sklouzla z plánu, čemuž rozhodně nepomohl ani zvolený vizuální styl užívající poměrně složité kompozity ruční animace a CGI. Mnohovrstvé stínování a užitá barevná paleta to členům tvůrčího týmu také neusnadnila. Ale právě proto má tohle selhání smysl vidět.

Podzim byl jako vždy rušný. Spoustu diváků dostal Onepunch-Man, který vznikal jako jedinečná příležitost pro všechny webgen animátory - kteří toho náležitě využili a seriál se tak stal přehlídkou volného stylu pohyblivých obrázků. Nejzábavnější na tom všem je, že produkce probíhala pod jménem studia MADHOUSE ale značná část tvůrčího týmu náleží (ať už smluvně či věrnostně) studiu Bones. Režisér Nacume Šingo využil svou síť kontaktů a přivedl si spoustu tvůrců, kterým dal potřebnou volnost a prostor. Vidět jsme tak mohli scény od Kamedy Jošimičiho, Ody Goseie, Fudžisawy Keničiho, Handy Šuheie, Bahi JDho, Ošimy Tójy, Jutaky Nakamury a hromady dalších. Byla to zábava. V souladu se vysílala tradiční Bones produkce Concrete Revolutio vedená Mizušimou Seidžim. Poměrně obtížný vizuální styl, méně lidí a horší produkční plán znamenal, že seriál někdy vypadal hodně „volně“ a to i v rukou prezicnějších animátorů. Celkově však bylo o co stát. Seriál je zajímavý především dějove, už jenom proto že sleduje tři základní časové osy mezi nimiž často skáče a k tomu ještě děj nevypráví lineárně. Až příliš diváků Conrevo po prvních epizodách opustilo.


(Klíčová animace - Suetomi Šindži)

Druhá série Haikjú!! naopak ukazuje, jak moc znamená solidní produkční plán. Dějově slabší (nikoliv však špatné), ale animačně skvělé. Takahaši Hideki se chopil příležitosti a klíčovou animaci ke čtvrté epizodě zvládl celou sám. Ještě k tomu zastal post režiséra animace i režiséra akční animace. Vrcholem první poloviny nové série jsou však střípky Suetomiho Šindžiho, v jehož tvorbě je patrná škola Okiury Hirojukiho. Osomacu-san se vytasil s neotřelou vizuální stránkou a trefnou komediální režií. Seriál poběží ještě čtvrt roku, i když to začíná vypadat, že studio Pierrot mírně nestíhá. Uvidíme, jak se s tím popere. Subete ga F ni naru byl fajn detektivní příběh, který statické dialogové scény naplňoval efektovým děním v pozadí - důsledkem čehož se téměř v každé tlachací scéně děje něco mimo bod soustředění, ať už jde o spořič monitoru v okraji záběru, nebo záběry kamer na obrazovkách, dým stoupající s cigaret nebo pohybující se bubliny v nádrži. Nový Lupin III je fajn. Sice nedosahuje sensuálnosti Mine Fudžiko to iu onna, ale sám o sobě je poměrně stylizovaným seriálem. V jedenácté epizodě se po roce zase s něčím ukázal šílený animátorský génius Óhira Šinja, který poslední dobu tráví vyučováním animace dětem.


(Klíčová animace - Óhira Šinja)
(V závěru chybí ještě asi dvě vteřiny, které také animoval Óhira.)

V druhé polovině roku se objevila hromada nápaditých filmů, sic spousta z nich vyjde na discích až následující rok. Bakemono no ko od Hosody Mamorua vyjde 24. února. S trilogií podle knih Itó Keikakua to nakonec příliš nedopadlo, vinou krachu studia Manglobe. Další dva filmy od odlišných tvůrčích týmu v kinech bez problémů zahájily. I nešťastného Gjakusacu kikan bychom se měli časem dočkat, i když to nějakou chvíli zabere, neb se producent Jamamoto Kódži rozhodl založit nové studio, shromáždit stejný tvůrčí tým a film dokončit. Podle toho, jak jim to půjde by film mohl jít do kin někdy v závěru 2016 nebo první polovině 2017. Veliká škoda, film byl ve fázi post-produkce a mnoho práce nezbývalo. Na závěr roku se do kin vydalo i pokračování Girls und Panzer, které v upoutávkách komicky slibovalo „větší animační kvalitu než měl televizní seriál“. Režisér Mizušima Cutomu film dokončil přibližně dva dny před premiérou… ouvej.

S vydáním na discích dlouho neotálel první zářez do nové série Digimonů, který má za sebou hrbolatou cestu. Původně mělo jít o televizní seriál s premiérou na jaře. Následovalo odstranění data vysílání a celý projekt dlouho visel ve vzduchu. S největší pravděpodobností Toei Animation zvažovalo, zdali vydávat jako seriál skrze streamovací služby (jako Sailor Moon Crystal a Saint Seija: soul of gold) nebo zvolit jiný způsob. Nakonec se rozhodla vždy čtyři epizody srazit do filmu. Seriálové formy se však dočkáme taktéž. První čtyři epizody byly uvolněny pro mezinárodní distribuci a nepochybuji o tom, že časem dojde k odvysílání seriálové formy přímo na japonských televizích. První filmy byl však zklamáním. Po dějové stránce plytký a nepříliš vyhlazený a po stránce produkční dost nudný. Projekt vzniká v koprodukci Toei Animation a studia animátora Itóa Kódžiho, jehož scény jsou tím jediným zajímavým prvkem.

V listopadu zahájila i trilogie Adžin od společnosti Polygon Pictures, která celé odvětví japonské animace šokuje svým dokonale zmáknutým produkčním plánováním. Adžin má podle režiséra Seišity Hirojukiho dokázat, že i CGI animace může být velice expresivní. Na konec roku vydalo Sunrise první Kidó senši Gundam: Thunderbolt. Epizody jsou sice sotva dvacetiminutové, ovšem sešel se na nich tým animátorů převážně dělající na Kidó senši Gundam Unicorn, což znamená solidní režii, ručně kreslené robotické jednotky a úžasnou animaci.

Cyborg 009 vs. Devilman je zábavné třídílné OVA, které režíroval Kawagoe Džun, jenž se postaral i o rozkreslený scénář. Děj jako takový citlivě propojuje obě univerza manga velikánů a splétá je v poutavý příběh, který doplňuje dynamická akce. Jamašita Masahito animoval hlavní akční sekvence, které doplnili ještě Jamane Osamu a Sató Osamu. Hlavní animační produkci zastalo studio Actas, které se ukazuje jako společnost, která se nebojí dopřát svým projektům potřebný čas. Přes rok jsem se také mrknul na Ponkocu Quest - krátké epizody parodující japonská RPG. Některé epizody jsou hodně legrační, jiné jdou mírně mimo. Celkově jde o fajn webový seriál, za nímž téměř kompletně stojí Macumoto Keisuke.

Studio MAPPA, na něž od jeho vzniku ostřím, se letos celkem činilo. Možná až příliš, neboť začíná být očividné, že spíše menší společnost nezvládá současnou nálož práce, čímž trpí nejvíce GARO: Guren no cuki, jehož dobrá polovina epizod byla předána korejským studiím. Jinak jde o výborný zářez do GARO univerza s velice dobrou volbou barevné palety a zvukovou režií. Na jaře začala MAPPA originálním seriálem Punch Line, který byl solidně zpracován. Následovalo zahájení Ušio to Tora, do něhož studio zapojilo svou hlavní sílu. První delší (devětatřicet epizod) produkce studia dopadla až překvapivě solidně. Hlavě studia, producentovi a kreativnímu poradci Marujamovi Masaovi se po čtyř letech ticha podařilo skrze veřejné financování vybrat dostatek (dvojnásobek žádané částky) peněz na rozjetí produkce filmu Kono sekai no katasumi ni. Do kin by měl jít letošní rok. Stejně tak i filmové pokračování GARO. Přesto jde o čtyři současně probíhající produkce - Ušio to Tora, Konosekai, GARO seriál a GARO film. Studio potřebuje zvolnit a nebrat toho tolik najednou. Už teď má fakticky plán na první polovinu příštího roku - GARO: Guren no cuki (zima 2016), GARO film (jaro 2016), Ušio no Tora (jaro 2016). Nedivil bych se ovšem, kdybychom se ještě na jaře dočkali dalšího seriálu. Všechny tyto produkce budou ukončené nebo v konečném tažení (Ušio to Tora), takže studio bude mít volno. Možná bych to však viděl s novým seriálem až na léto 2016.

Loni ještě došlo na druhou a třetí část sborného projektu  Nihon animator mihoniči, které poskytlo tvůrcům možnost volného sebevyjádření na prostoru deseti minut, z čehož vzešla spousta skvělých kraťasů. V tomto případě nemá příliš smyslu vyjmenovávat jednotlivé režiséry a animátory, jelikož jich je přehršel. Nejjednodušší je se podívat; stojí to za to.

A tohle je pouze zlomek toho, co jsem letos z anime viděl. Další hromada se mi líbila ale necítím potřebuji ji zmiňovat; a ještě větší hromada mi přišla nudná, odbytá a nenápaditá. Loni jsem se stihnul znovu podívat na Hagane no renkindžucuši z roku 2003, který vyšel na blu-rayi. A klidně bych se hned podíval znovu. Následující rok nevypadá špatně. Hned v zimě dojde na Dimension W, které vypadá na solidní práci, byť trailer záměrně stříhá všechnu větší akci. Boku dake ga inai mači podle skvělé předlohy Sanbe Keie. Druhá polovina Akagami ga Širajuki-hime, u níž je jediný důvod k obavě ten, že Bones začíná nějak příliš předávat dílčí epizody jiným studiím, což je celkem nezvyk. Čeká nás taky Kizumonogatari, které sice dějově nemám rád, avšak animačně a režisérsky půjde o přehlídku nápaditosti. Režisér Oiši Tacuja se na šest let odmlčel a pracoval na obrazovém scénáři ke Kizumonogatari filmu. Výsledek měl trvat tři hodiny, na což producenti odpověděli rozdělením jednoho filmu do tří hodinových.

Ještě v zimě přijde Šowa genroku rakugo šindžú, což je seriál jehož produkční část je fakticky hotova. V dubnu přijde druhá polovina Concrete Revolutio. Aby toho Bones neměl málo, tak přidá ještě Bungó stray dogs režiséra Igaraši Takuji. Production I.G už teď propaguje dubnový seriál Joker Game, který režíruje Nomura Kazuja, jehož Kókaku kidótai: Šin gekidžóban nebyl žádná sláva, ale přesto to nejlepší, co z nové nešťastné iterace Kókaku kidótai vzešlo. Později přijde další Šinkai a Actas už nyní produkuje seriál na podzim.

Jediné, co mi přijde poměrně nepříjemné, je opět absence nějaké vyvedené produkce pro můj pozornostní okruh. Naposledy bylo takovým výtvorem Hjóge mono a to už je taky nějaké čtyři léta zpátky. Třeba letos. Někdo by taky mohl zapojit staré pardály jako Ošii Mamoru, Ótomo Kacuhiro, Rintaró a další. Nepochybuji o tom, že pořád mají co říct.

 Zbytek

Dvakrát jsem se přestěhoval. Navštívil jsem Amsterdam a rovnou koncert Symphony of the Goddesses. Razantně jsem navýšil své působení na novinkovém portálu Konata. Překladatelsky byl minulý rok slabý. Přeložil jsem sice druhou polovinu anime Parazit a pravidelně překládal kapitoly Ságy o Vinlandu. Ale mimo to jsem stihl jenom jeden svazek další mangy a polovinu prvního Parazit filmů. Oproti roku 2014 je to extrémní propad. Letos bych chtěl konečně dodělat Poutníky a vydat Parazitní filmy, tím bych zakončil vše rozdělané, a pak se na chvíli věnoval kratším mangám a vydával je vedle kapitol Ságy o Vinlandu. Kratších sérií mám několik přeložených. Taky bych chtěl konečně pořídit použitelný skener a předělat svazkové kapitoly Ságy o Vinlandu - jsem asi tři-čtyři svazky pozadu.

Šťastný nový rok.